Ne, nepřistáli na Měsíci! Když se na to pořádně podíváš, tak je naprosto jasný, že je to natočený ve studiu. Točil to Stanley Kubrick na zadání Americké CIA!
Odeslal jsem příspěvek na Facebook s pocitem, že jsem jim to natřel. A nebo alespoň trošičku pootevřel jejich oči. Jak můžou být tak hloupí?
Komentáře se začaly hrnout jeden za druhým, jako zástup důchodců u nás v Lidlu, když je zrovna akce. „Jo! Konečně je to tady!“ zamumlal jsem si a otevřel první komentář.
A pak druhý.
Třetí … A další a další … A vlastně všechny mi říkaly, že jsem to já, kdo nemá pravdu. Posílali mi odkazy na videa, kde nějakej úplatnej magor přežvejkával vládní lži. A ještě do toho naschvál říkal, že „je přeci vědecky dokázáno.“
Netušil jsem, že chapadla Antarktické úmluvy z roku 1959 vedou tak daleko a jsou tak silná.
Cink, ozval se zase Facebook.
„Byl jste zablokován z důvodů porušení zásad komunity…“
Tak i Zuckerberg se zaprodal. No, nepřekvapilo mě to. Ale zamrzelo.
Budu jim to muset dokázat já sám. Je to holt můj úděl. Jedině tak můžu všem otevřít oči!
Když ti podplacení magoři tvrdí, že „je přeci vědecky dokázáno,“ tak jsem se rozhodl použít vědu proti nim. Začal jsem studovat jako divej. Fyziku, hlavně tu kvantovou.
Dost mi taky pomohla probíhající dostavba Dukovan a několik mých kámošů z SPD, kteří na dostavbě dělali sekuriťáky.
Ministr průmyslu byl zrovna ten neoblíbenej hajzlík z ODS, takže dvě ztracený palivový tyče s obohaceným uranem mu přistály na konto jeho mnoha dalších nejen finančních průšvihů.
To maj’ za to, že zabili Babiše! A nikdo mi nevyvrátí, že to bylo jinak!
Obětoval jsem tomu nakonec pětadvacet let svýho života. Ale teď to stojí přede mnou. Stroj, který mi pomocí kvantového tunelování pomůže nahlédnout do minulosti. Konečně uvidím, jak to tenkrát bylo!
Připoutal jsem se do křesla a překontroloval správnost uchycení palivových tyčí. Věděl jsem, že mám jenom jednu šanci ukázat světu pravdu. Zhluboka jsem se nadechl a stroj aktivoval.
Zamžoural jsem očima a rozhlédl jsem se kolem sebe. Pořád jsem seděl v křesle, ale to vypadalo poněkud jinak. Kolem mne byla spousta lidí, všichni seděli v křeslech.
Za chvíli mi to došlo. Jsem v letadle!
„Vážené dámy, vážení pánové. Vítám vás jménem posádky United Airlines na palubě letu číslo 93 do San Francisca. Je úterý 11 září 2001, 8 hodin 39 minut a za chvíli odlétáme. Omlouváme se za zpoždění…“
Osud si se mnou opravdu zahrál.
Ano, stanu se jedním z hrdinů lidstva, ale poněkud jinak, než jsem předpokládal.
Motory zaburácely a let číslo 93 se odlepil z ranveje mezinárodního letiště v Newarku.
Na rukou mi naskočila husí kůže.
Už za chvíli se teroristé z Al-Kájidy pokusí navést tento let na památník ve Washingtonu.
A já budu jedním z těch, kteří jim v tom zabrání.
Za to mi můj život stál
Napsat komentář