Seděli spolu ve vrtulníku Black Hawk, který letěl nízko nad krajinou. Velmi rychle se blížili k nepřátelskému území a i když v tomto vrtulníku seděli ti nejlepší z nejlepších ze 601. speciální jednotky z Prostějova, tak i tak byla na všech vidět jistá nervozita.
„Naše mise byla schválena jak Českou republikou, tak NATO,“ opakoval zadání mise kapitán Pavel, kterému všichni stejně přezdívali „prezident,“ i když v jeho případě šlo o křestní jméno a u prezidenta o příjmení.
„I tak připomínám, že je tato mise v režimu Přísně tajné. Jakmile překročíme čáru, tak jsme na všechno sami. V případě zajetí, či zabití bude naše akce popřena a my musíme kdyžtak tvrdit, že jsme jednali na vlastní pěst. Překontrolujte si, zda na sobě nemáte nějaký insignie…“
Všech dalších pět členů speciálně vycvičeného komanda si znovu překontrolovalo celou svou výstroj. Žádné české vlaječky, žádné znaky NATO. Dokumenty u sebe měli takové, že to vypadalo, že jsou prostě nájemní žoldáci.
„Dál to nepůjde!“ zařval za chvíli pilot vrtulníku. „Odsud musíte po svejch, jejich radary by mě jinak zachytily!“
Na blízké mýtině je pilot vysadil. 10 kilometrů k čáře. Původně počítali s tím, že je vysadí kousek před čarou… A to ještě pak museli urazit dalších 10 kilometrů k cíli. Všechno v celkem hlubokém sněhu a z toho polovina na nepřátelském území.
„Vyzvednu si vás tady 23. prosince ráno. Budu čekat jak dlouho to jenom půjde! Kdyby něco, tak použjte světlice!“ oznámil jim pilot a odletěl zpět na základnu.
„Odteď naprostý rádiový klid! Chlapi, trénovali jsme na to, tak se do toho pusťme!“ oznámil dál Pavel a všichni si vypli vysílačky. Komando se vydalo směrem ke svému cíli.
Z úkrytu si pečlivě prohlíželi hlavní budovu komplexu, do kterého měli namířeno.
„Dovnitř a ven. Ideálně nezpozorováni. A pak honem rychle zpátky přes čáru a do bezpečí!“ opakoval šeptem kapitán Pavel. Vzájemně se na sebe podívali.
Teď nebo nikdy. Pavel jenom lehce přikývl a šli do akce.
Strážného na vnější perimetrii zneškodnili okamžitě. Postával přesně tam, jak jim ukázaly předcházející družicové skeny.
I o vnitřním plánu budovy měli určité povědomí. Dovnitř jich vstoupilo pět. Honza zůstal u strážného a odpovídal přes jeho vysílačku na klasické kontrolní hlášení. Všechno šlo víceméně podle plánu.
Až doteď.
Zpoza rohu se náhle vynořil jeden strážný. Než stihl kdokoliv z nich zareagovat, tak strážný vytáhl nůž a v jednom stejném pohybu zaútočil na Tomáše. Ten to těžce schytal do ruky.
Naštěstí to bylo všechno, na co se strážný zmohl, protože v dalším zlomku vteřiny měl v hlavě díru po kulce z Pavlovy pistole s tlumičem.
Všichni se okamžitě vrhli na Tomáše a začali mu rychle obvazovat těžkou řeznou ránu. „Budu dobrej…“ hlesnul Tomáš. Splňte úkol, já tady budu hlídat. Pak si mě vyzvedněte. A pospěšte, protože asi brzo omdlím…“
Tomáš seděl v pěkně velkém tratolišti krve. I když mu ostatní kamarádi pomohli prakticky okamžitě, tak dostal zásah do tepny a ztratil kolem půl litru krve. Přežije to, ale z boje je zcela vyřazen.
Poslední dveře před jejich finálním úkolem.
Pavel opatrně nahlédl dovnitř.
Čisto.
Zhluboka se nadechl a kývnul na Jirku. Ten na jeho znamení odpojil kamerový okruh v cílové místnosti.
Měl pár vteřin, než si toho někdo všimne.
Vrhl se do místnosti a jedním parakotoulem se přemístil přímo ke svému cíli. Dalším, přesně natrénovaným tahem, odtrhl předem připravený balíček ze své uniformy a umístil jej na předem naplánované místo.
Než stihl vydechnout, tak se hned vrhl zpět ke dveřím. Jakmile jimi prolétl, tak Jiří znovu spustil kamerový subsystém.
Prchali chodbami zpět tak rychle, jak to jenom s omdlévajícím Tomášem šlo. I tahle fáze proběhla plus mínus podle plánu. První alarm z komplexu uslyšeli teprve až když byli asi půl kilometru v lesích daleko.
Desetikilometrový pochod na čáru se zraněným kamarádem, v zimě a sněhu, při pronásledování nepřáteli, byl opravdu těžký.
Ale těhlech šest chlapů byli ti nejlepší z nejlepších. Tvrdý tréning se jim opravdu vyplatil. I když to bylo občas spíš se štěstím, tak hranice nepřátelského území překročili 23. prosince v devět ráno.
Touhle dobou už měli být na místě vyzvednutí… Které je ještě deset kilometrů daleko.
„Jsem špatnej, kluci…“ hlesnul čím dál tím bledší Tomáš.
Pavel učinil těžké rozhodnutí a porušil rádiové ticho. Na předem domluvené frekvenci FM odvysílal předem smluvenou píseň „Last Christmas“ od skupiny Wham!, která znamenala, že se něco posralo.
Z klacků udělali provizorní saně a zapli poslední zbytky sil. Musí se dostat co nejdál do vnitrozemí tohoto sice neutrálního, ale jinak spřízněného státu, aby zvýšili své šance na vyzvednutí.
Po dvou kilometrech pochodu došla síla a vůle i Pavlovi. Zapálili červené světlice a doufali, že to bude stačit.
Naštěstí stačilo. Na obzoru se objevil tolik vytoužený vrtulník.
Domů se dostal až na Vánoce, pozdě večer. Vyčerpaný prakticky k smrti, ale přeci slíbil malému Pavlíkovi, že bude doma!
„Už spí…“ přivítala jej ve dveřích manželka s lehce vyčítavým pohledem. Všichni ji zrazovali od randění s vojákem a některé jeho tajné mise, jako byla třeba tato, byly pro ní opravdu těžké. Aspoň že se vrátil celej a ne jako Tomáš, který byl v nemocnici na kapačkách…
Pavel se potichoučku vplížil do pokojíčku svého pětiletého synka. Lehce oddechoval ve své postýlce, obklopen nejnovějšími hračkami. Opatrně mu dal pusu na čelíčko.
Pavlík zamžoural a pak se mu očka úplně rozsvítila: „Tatíí!“ zašeptal radostí!
„Pšššt! Víš, že už máš dávno spát…“ usmál se Pavel.
„Tatí?“
„Ano?“
„A něco jsi mi slíbil…“
„Co to vlastně bylo?“
„Že mi řekneš něco víc o Ježíškovi…“
„A co by tě, Pavlíku zajímalo?“
„Tatí, kdo vlastně dává dárky Ježíškovi?“
„Třeba to jsme my…“ zamyslel se Pavel.
„Třeba jsem to letos byl já…“ dodal opravdu potichoučku
Napsat komentář