Začátek mého příběhu asi znáš, protože začíná s ostatními. Na trhu se objevily zcela nové rostliny. Měly prý poskytovat výživu celé rodině a být velmi jednoduché na pěstění.
Něco přesně takového jsem hledal i já, kterýmu chcípne skoro všechno. Navíc jsem své ženě udělal radost a konečně dostavil vyvýšený záhon. Tyhle nové kytky bylo kam sázet.
Tou dobou byly známy svým cukavým pohybem. To samozřejmě vědci zohlednili ve vědeckém názvu, který byl plný všelijakého oscilis a micare, ale běžný lid potřeboval nějaký normálně vyslovitelný název.
Asi měsíc se různé televizní stanice předháněly v tom, kdo vymyslí zajímavější název, ale pak ze dvou posledních kandidátů vypadlo pojmenování cukavky a někdy začátkem června jsme všichni těmhle rostlinám prostě začali říkat cukety.
A jak na jaře byla všude jejich semena, tak najednou jich koncem července byly plné záhony.
„Jak se sem ta kytka dostala?“ mudroval jsem nad rostlinou, která se vesele rozpínala na naší zahrádce.
„Asi mi při jarním setí vypadlo nějaký to semeno. Buď rád, že se to chytlo…“ odtušila nevzrušeně moje žena.
Podezřívavě jsem se ke květině sklonil, abych si ji zblízka prohlédnul. Kytka se začala cukat, jako by cítila mou přítomnost. „Ta mrcha o mně ví a vůbec mě nemá ráda!“ pokračoval jsem dál.
„To máš z toho, že nepleješ latifundije a nezalejváš!“ rozesmála se moje žena.
Když jsme o týden později museli přes rozrostlé, cukající se blatouchy cuket překračovat, abychom se dostali z baráku, byla vidět změna nálady i na mojí ženě. Ale navenek nedala nic znát. Naopak, ještě se na svém Facebooku pochlubila, jak nám ty cukety krásně rostou a jací jsme skvělí.
Já jsem ale na ty kytky začínal mít čím dál tím větší pifku. Dokázal bych tvrdit, že ty latifundije mají něco v úmyslu. Jediný, co nám dávalo kontrolu, bylo, že při jejich překračování vidíme, kam šlapeme.
Tuto sobotu jsem navštívil svou maminku na pravidelnou návštěvu, spojenou s obědem.
„Tuhle středu bude zatmění Slunce!“ hlásí mi nadšeně: „Prý to bude pozorovatelné z většiny naší planety. Ale musíme si prý dávat pozor, abychom si nepoškodili zrak!“
… A sakra…
Musím lidi varovat, aby se na to zatmění nedívali. Vím, že tohle špatně dopadne!
Podíval jsem se ven z okna. Za ním se mi na skle cukal další list těch cuket…
Audiokniha Den Trifidů je k dispozici zdarma na Můj Rozhlas a konečně mě dostala zpět ke knížkám.
Nápad s poslechem audioknihy místo četby klasické knihy také zmiňuje podcast Knižní Klub v prolinkované epizodě „Proč muži nečtou“
Napsat komentář