„Haré Krišna! Jak tě dnes obsloužím, bratře?“
„Poprosím osmičku. Jak s rýží, tak plackou, bratře.“
„Tady to je. Jay Gurudev!“
Položil jsem si ruku na srdce a s úsměvem odvětil: „Slunce v duši.“ Pak jsem se lehce uklonil. Zmatený mladík se nechápavě taky lehce uklonil. To už jsem se ale od něj odvracel a šinul jsem si to ke svému oblíbenému stolku v rohu.
„Debil,“ procedil jsem si opatrně mezi zuby a usadil jsem se na židličku. Včera mi bylo 80 a ačkoliv takhle pokročilý věk má mnoho nevýhod, tak jsem si zrovna meditoval nad těmi výhodami.
„Devadesátky“ byl pro toho kluka za okýnkem stejný pojem, jako pro mě „padesátá léta.“ Samozřejmě, že jsem měl tušení, že padesátky proběhly. Ale třeba Antonín Zápotocký byl pro mě stejně mlhavý pojem, jako Ján Zákopčaník pro toho kluka. No, pro toho kluka byl asi ten pozdrav naprosto nerozšifrovatelný.
„Guru už zvítězil…“ zamumlal jsem si pro sebe, když jsem nabral první sousto Chana Masala do úst. Pozdrav „Jai Gurudev,“ neboli „Vítězství Guruovi,“ případně „Guru zvítězí,“ se pomaloučku stával povinným.
Však ten Guru zvítězil odhadem tak tři roky předtím, než se ten kluk za okýnkem narodil.
Ani já jsem to neočekával. Guru, který hlásal především lásku a mír celé planetě. Někdy si říkám, jestli náhodou nenarazil na Orwella, protože když se tak před 25 lety jeho hnutí nabralo „kritické množství“ sledujících, tak v zásadě vyhlásil válku. Válka je mír?
A já jsem mu to věřil. Dokonce jsem si kdysi dávno k němu osobně přišel pro požehnání. Sice jsem jeho vítězství nenapomáhal, ale jednoznačně jsem mu ani nebránil.
Jenže on opravdu vyhrál. Aspoň tady v Evropě. Jak je to ve zbytku světa? Nevím. Rádio, televize i internet jsou přežitkem starých dob a správnému Oddanému stačí Bhagavad Gita a prozpěvování vítězných manter.
Dojedl jsem své jídlo a tác odložil na místo k tomu určené. Osmdesátka měla jednu další výhodu: Nikdo po mě nepožadoval sévu. Veškeré peníze ztratily význam, když všechno děláš pro vítězství gurua, že ano?
Teatrálně jsem se zastavil před jeho obrazem a tvářil se, že se modlím. Pak jsem se uklonil a odešel ven. Snažil jsem se vypadat, jako každý den. Nemyslel jsem si, že mě někdo sleduje, ale dneska nikdo neví.
Ostražitě jsem se rozhlédl a pak nepozorovaně zaplul do jinak nenápadného baráku.
Posledních pět let jsme se tu scházeli. Opatrně, člen po členu jsme tu budovali hnutí odporu. A teď nás bylo aspoň tolik, abychom mohli podniknout něco na území, kterému se ještě deset let zpátky říkávalo Česko.
Postavil jsem se do čela. Nevím, jak se to stalo, ale zrovna já jsem se stal hlavním hybatelem tohoto hnutí. Bůh má smysl pro humor.
„Přátelé, kamarádi.“ pozdravil jsem všechny hláškou, která se taky vyskytovala v mých tolik oblíbených devadesátkách.
„Dneska, dneska je ten den.“ prohlédl jsem si nadšené tváře lidí s takovou námahou budovaného podzemního hnutí.
„Ano, dneska večer si konečně zakousneme nějaké to maso!“ zakřičel jsem vítězně do sílícího jásotu.
Napsat komentář