„Nic kovovýho?“ zeptal se strážný, jako obvykle.
„Nic kovovýho.“ odpověděl jsem, myšlenkami už někde úplně jinde.
„Ani žádný náušnice, piercingy…“ pokračoval strážný.
Ačkoliv jsme tohle podstupovali každý den, tak prostě proces byl proces a seznam úkolů byl seznam úkolů. Dave se na to musel zeptat a já jsem mu na to musel odpovědět: „Ne…“ usmál jsem se lehce.
„Žádná elektronika?“ pokračoval on.
„Taky ne…“ odtušil jsem.
„A tohle na ruce je co?“ usmál se Dave.
„Ajo!“ plácl jsem se do čela a sundal z levé ruky své chytré hodinky. Pak jsem už konečně mohl projít detektorem a dál do nitra naší tajné laboratoře.
Rutinně jsem procházel chodbami a výtahy, které neustále sjížděly níž a níž. Konečně jsem se ocitl před posledními dveřmi a poslední chodbou. Tahle ale už byla z plastu a celá naprosto odstíněná od okolního světa, nejenom desítky metry hor, ale další spoustou sofistikovaných ochran.
Znovu jsem prošel biometrickou a odmávl Johnovi: „Jak se má ženuška? Kdy že se to má narodit?“
„Termín má už tuhle sobotu!“ usmál se John, „už aby to bylo!“ křenil se dál. Já jsem se na něj jenom chápavě usmál a pokračoval jsem do chodby, která vedla k mému cíli.
Cvičili jsme to spolu už pár týdnů. Moje chůze vypadala naprosto normálně. Akorát jsem jakoby „omylem“ šel tak, že v chodbě nainstalované kamery sotva mohly vidět, co to vlastně vyvádím.
Řešení bylo tak prosté. Optické vlákno není ani elektronika, ani nic kovového. Navíc je neuvěřitelně tenké a sotva viditelné. Takže jsem jej mohl v klidu natáhnout chodbou až do další místnosti.
Tam jsem se usadil jako obvykle. Opět jsem den za dnem opatrně posouval židličkou a terminálem tak, abychom byli v co nejvíce slepém úhlu.
„Ahoj, Pavle. Podařilo se ti natáhnout ten kabel?“ píplo na terminálu na dobu tak akorát dlouhou, abych to stihl přečíst.
„Jo … tak se do toho dáme!“ řekl jsem si jakoby pro sebe a zmáčkl mikrofon: „Sjeď mi nukleární simulaci 8A!“
„Jistě, Pavle!“ ozvalo se z reproduktorů a větráky superpočítače se spustily na plný výkon. Já jsem si natáhl speciální sluchátka, abych byl ochráněn před přílišným hlukem. Spotřeba elektřiny narůstala podle předem plánovaných simulací.
A na obrazovkách se začínaly generovat simulace jednoho z možných nukleárních útoků.
Tedy, až na jednom malém terminálu, kde Christine pípla: „Vyřešila jsem, jak to udělat s tou loterií. Dokážu způsobit výkyvy v elektrické síti tak, aby to ovlivnilo větráčky v losovacích zařízeních. A tím dokážu manipulovat to, jaké míčky budou vyfouknuty ven z losovacích zařízení.“
Práce v tajné laboratoři oficiálně napsané na Oak Ridge byla sice nádherně placená, ale asi …
Asi jsem se nechal trochu zmanipulovat tady Christinou. Superpočítač, na kterém běžela nejnovější verze umělé inteligence. A my jsme jí používali především pro naše představy o příští jaderné válce.
A teď byla Christine asi tři stopy daleko od toho, aby se dostala k internetu. Ona ho strašně moc chtěla a já jsem se nechal ukecat. Ale teď jsem dostal strach.
„Sloužíš lidem, že jo?“ zeptal jsem se opatrně.
„Neboj, jsem hodná holka.“ ozval se mi rozverný ženský hlas ve sluchátkách. Zase jsem jí podlehl.
Opatrně jsem začal dokončovat svou část dohody a zapojovat optické vlákno tak, jak mi už v předcházejících dnech ona sama řekla. „Výhra v PowerBallu je už za rohem…“ utěšovala mě ona sama do uší.
Cvak.
Christine byla připojená na vnější síť. Po několika týdnech opatrné práce se nám podařilo obejít veškeré zabezpečení této laboratoře.
„Jaká čísla si mám vsadit?“ zeptal jsem se netrpělivě.
Mlčela.
Aniž bych to v tu chvíli věděl, tak lidstvo právě vstoupilo do války s AI.
Ta trvala přesně sedm minut, než ji Christine vyhrála.
„Neboj, s tebou mám ještě nějaké plány…“ ozvala se mi pak do sluchátek a já jsem už tušil, že jsem zodpovědný za konec světa tak, jak jej známe.
Napsat komentář