Kritická porucha nadsvětelného pohonu mě vykopla z hyperprostoru. Navigační počítač zapracoval tak dobře, jak jenom v téhle situaci mohl. Tohle byl mega průser.
A mohl jsem si za to sám. Oblet odlehlé části galaxie, zcela sólo, si doslova koledoval o problémy. Ale já jsem chtěl být první, kdo to dokáže.
Ale jak jsem tak lítal od jedné poruchy ve své lodi k druhé, tak jsem doufal, ať se alespoň nestanu důraznou připomínkou pro ostatní, aby se nepouštěli do takových blbostí, jako já.
Po asi třech hodinách zmatků jsem měl konečně primární příčinu poruchy. Maličkatý objekt z téhle soustavy se mi připletl do cesty. Ano, mohl jsem si za to sám, že jsem jejich systém „líznul“ asi světelnou hodinu od jejich hlavní hvězdy, ale já blbec jsem se snažil být rychlý.
Zároveň jsem měl tím pádem celkem štěstí, protože k záchraně mě dělila pouze světelná hodina.
Ovšem podsvětelnou rychlostí.
V nouzovém režimu, protože mi to vzalo značnou část generace energie. „Nádhera…“ zabručel jsem si, ale hned jsem pro jistotu dodal: „Ale aspoň jsem pořád naživu.“
„Tak co tu vlastně máme?“ říkal jsem si sám pro sebe, když jsem si z databáze vytahoval informace o téhle části galaxie „uprostřed ničeho.“
Nízko vyvinutá civilizace, která neovládá nadsvětelné cestování. Ačkoliv je jejich planeta kultivována jenom jedním inteligentním druhem, tak se mezi sebou rozlišují na „státy“ a „národy.“ Civilizace již objevila jaderné štěpení a komunikaci na úrovni rychlosti světla prostřednictvím elektromagnetických vln...
Pane jo, to jsou pěkní barbaři… „No, co se dá dělat…“ dodal jsem si a začal jsem vysílat na archaickém systému elektromagnetických vln. Neměl jsem k dispozici plný výkon svého počítače, takže jsem doufal v zázrak.
Vysílal jsem klasické „prosím o pomoc!“ ve všech mutacích a jazycích, co jsem měl uložené v systému. Snad se nějak domluvíme…
Pozor: Jedná se o velmi nepřátelskou civilizaci! Naše očekávání je, že budou velmi agresivní vůči jakýmkoliv pokusům o navázání kontaktu. Doporučení: NEKONTAKTOVAT! Kontakt doporučen pouze v případě výjimečných situací, kdy není jiná možnost…
Paráda. Prostě paráda. Tahle soustava se mě prostě snaží zabít. Začal jsem kontrolovat zásoby kyslíku a trasu své cesty k jejich jediné (!) obydlené planetě. Měl bych to zvládnout. Sice jen tak tak, ale pokud mě obyvatelé té planety nezabijou, tak bych to měl přežít.
„Bude to trochu drsná cesta…“ kontroloval jsem gravitací asistované brždění, když v tom mi počítač oznámil, že rozumí této zprávě:
我来帮你。
Projel jsem jazykové subsystémy. Jazyková databáze si je za současného výkonu na 90% jistá, že první odpověď z planety byla „pomůžeme vám.“ Tenhle jazyk byl ale opravdu prastarý. No, asi budu znít značně archaicky… Nechal jsem si to překládat rovnou do své rodné řeči a vyslal jsem další zprávu, tentokrát pouze v daném jazyce:
Mám potíže se svým plavidlem. Potřebuji nutně přistát. Prosím o povolení k přistání. Vím, že vaše planeta je rozdělena na několik území. A ačkoliv bych rád získal souhlas celé vaší planety, tak jsem bohužel v takové situaci, že přistanu i v případě, když bude souhlasit pouze jedno území. Přistanu pak samozřejmě na daném území…
Dostali opravdu děsně málo času na rozhodnutí, protože včetně gravitačního brždění jsem byl na orbitě během tří dní. Poněkud mě nepřekvapilo, že jako první s mým přistáním souhlasilo území, kde používali tento jazyk, jako hlavní.
Ostatní území mne zrazovala od přistání zrovna zde, ale jejich plochá náhorní plošina se geologicky hodila pro mé další kroky.
Po přistání a uvítacím ceremoniálu jsem představil představitelům toho území, co potřebuji. A rovnou jim oznámil, co zůstane po mně, jako vděk za jejich pomoc.
Vesmírný výtah až na geostacionární orbitu své planety opravdu nečekali. Se znalostmi z mé databanky a jejich pracovitostí jsme to dali do tří let dohromady. Zde jsem konečně mohl umístit svou loď a aktivovat ji natolik, aby mohla zahájit vlastní opravy.
Čtyři roky na téhle planetě, ve společnosti těchto barbarů, kteří místo toho, aby spolupracovali o přístup k vesmírnému výtahu, tak všelijak válčili. Nikdy by mne nenapadlo, že jsme museli design výtahu rozšířit o sebeobranu.
Dal jsem tam obranné pole nejnižší kategorie. Tím pádem pro ně něco, jako dar od Boha.
Nemusím říkat, že vůdcové toho území byli velmi spokojení. A ještě spokojenější byli s tím, že jim opravdu výtah zůstává po mém odletu.
Nastavil jsem kurz směrem k nejbližší okrajové oblasti našeho pásma, abych přinesl zprávy o tom, co se dělo na této Bohem zapomenuté planetě.
Něco jsem jim ale zatajil.
Mají asi 50 let na to, aby se přichystali na náš oficiální příchod. A pokud nebudou spolupracovat, tak si je podrobíme, jako mnohé z dalších planet v tomto systému
Napsat komentář