Snažím se dodržet pravidlo „alespoň dvou míčků.“ To velmi zjednodušeně říká, že dokážu v hlavě udržet aspoň dvě myšlenky najednou.
Duh!
Možná ti to taky zaznělo v hlavě. Udržet aspoň dvě myšlenky v hlavě je docela hodně nízko položená laťka, což? Tak uvidíme, jestli ji i ty zvládneš překročit.
Andreje Babiše jsem nevolil a vůbec nejsem nadšen se současnou vládou.
Držíš? To je myšlenka číslo jedna.
A zároveň schvaluji rozhodnutí jeho vlády vyhlásit 30. březen dnem státní vlajky.
To byla myšlenka číslo dvě. A obě dvě dokážou žít vedle sebe v mojí hlavě. Protože se jedná o tohle konkrétní rozhodnutí jeho vlády.
Pokud se náhodou najdu v situaci, kdy budu až příliš schvalovat kroky Babišovo vlády, tak přehodnotím svůj světonázor a taktéž se veřejně optám, kde jsem udělal chybu.
Mít den pro naši, tu Českou, vlajku ale nepovažuju za vůbec blbej nápad.
Normální Čech (TM) se cítí hrdý na to být Čechem ve dvou případech: Když „naši“ vyhrajou medaili na sporotovním utkání a nebo když se koná pohřeb významné osobnosti a on se „semkne“ s otatními.
Pak ale honem rychle vlajku dolů, protože přeci nejsme divní, žejo.
Fakt mě mrzí, že tak základní symbol, jakým je naše státní vlajka, si pro sebe „ukradli“ neonacističtí podivíni, kteří po večerech masturbují nad fotkou A… Tomio Okamury.
Chci, aby bylo normální, že když někdo slaví narozeniny, tak si vyvěsí vlajku. Tak to dělají v Dánsku.
Chci, aby vlajky vlály i jinde, než na úřadech a základkách. A když budou vlát tam, tak by mohly vlát i jindy, než na státní svátky.
A naivně věřím, že tímhle významným dnem to začíná.
Může za to Baniš!
Napsat komentář