Když jsem se začátkem tohoto roku stěhoval, tak jsem si kromě svých věcí vzal i několik nepotřebných věcí. Jakože do výbavy a do začátku. Chápeš.
Mimo jiné jsem si bral nějaké to sklo, včetně 4 skleniček.
Modří tuší?
Od první třídy základní školy byl můj syn poněkud neklidný. Takže jsme ho prohnali těma testama na ty ADHD, který za našich mladých let nebyly. A když se tě doktoři ptají, co a jak tvý dítě dělá a ty odpovídáš… Až najednou něco v tobě řekne:
„Ajo.“
Aneb: „Diagnostikoval ADHD sám sobě, a pak i zbytku svých kamarádů.“
Jednu z těch 4 skleniček jsem minulý týden někam odložil, že ji pak umeju.
A ona pak zmizla. V bytě 2+kk o výměře 46 metrů čtverečních.
A to všechny sklenky poctivě střídám, aby ani jedné z nich nebylo líto, že je používána moc málo, nebo naopak až příliš!
Prošel jsem všechny plochy, včetně vršků skříní. Není.
Podíval jsem se do všech koutů a všude po podlaze. Není.
Kouknul jsem se do vestavné skříně, kam bych ji určitě nikdy neodložil. Kupodivu ani tam není.
Prošel jsem šuplíky. Ne, ani tam.
Nakonec jsem prošel i skříňky, dokonce i troubu. Ani tam se neskrývá.
Nezbývá, než to zkusit tady, veřejně.
Milá skleničko, mám tě moc rád. A opravdu chci, aby ses vrátila domů. Bojím se o tebe a chybíš mi.
Vrať se mi domů, prosím.
Dík
Já
Napsat komentář