Můj syn je na domškole.
Především proto, že moje dcera je autistická, takže když už se staráš o jedno dítě, tak se můžeš rovnou doma starat o děti dvě, žeano.
Tím pádem ale vyvstává otázka, jak dětem dopřát dostatek pohybu na čerstvém vzduchu. K tomu jsme nakonec zapojili třetí „dítě“ v naší rodině. Psa.
Koupili jsme sadu věcí na agility a odpoledne chodíme ven na zahradu trénovat psa.
Náš pes je Zlatý Retrívr.
Ano, tušíš správně, v mojí rodině se nenachází nikdo, kdo by měl hlavu v pořádku, protože jsme všichni neurodivergentní.
Hele, samozřejmě neočekávám, že ten pes se něčemu naučí. Ani neočekávám, že bude jakkoliv spolupracovat. Ale, kámo. Náš pes je čirý ADHD na čtyřech nohách.
Běžný „tréning“ psa probíhá asi takhle:
Pes vyběhne celej nadšenej ven na zahradu a tváří se, že je šťastnej z toho, že je konečně venku. Že se vrátil před pár minutami z dvoukilometrové procházky nemění nic na jeho nadšení.
S dětmi sestavujeme překážku. Jednu. Protože je nám už dávno jasný, že pes toho víc nedá. Pes se zatím vesele válí v trávě.
Zavolám na psa „ke mně“ a „sedni“. Pes to pochopí jako příkaz „zběsile skákej kolem páníka“. Mladší dítě se gebí na celý kolo.
Když už jsem si získal aspoň nějakou psovu pozornost, přijde se na nás podívat kočka. Pes se s ní jde přivítat. Kočka nahlas mňouká a obě děti se smějí.
Konečně našteluju psa před překážku. Dávám povel „Jump!“ který má pes pochopit tak, aby přeskočil překážku.
Jenže.
Jenže naše zvíře není blbé, a tak pochopilo, že když obejde překážku, bude ho to stát méně úsilí. A cíl „dostat se na druhou stranu překážky“ byl splněn, že jo. Že jo?!
Jako, párkrát v rámci všeobecného nadšení a skákání kolem lidí se mu čas od času podaří přeskočit překážku.
Dokonce za to dostane i odměnu.
Ale úplně si nemyslím, že to zvíře pochopilo propojení „přeskočím překážku a dostanu odměnu“.
No, aspoň ten pohyb je pro děti zajištěn, protože je aspoň zapojím do hry na téma „naháníme psa k překážce“.
Tudíž aspoň hodiny tělocviku máme z krku. Heč!
Napsat komentář