Náš bunkr byl prý původně zdrojem vtipů. Teda, aspoň tak mi to říkali ostatní lidé z bunkru. Když se kdysi dávno dostavěl, tak prý původně nesl jméno nějakého hodně málo oblíbeného politika. Nějakej Zemák? Kdo si to má pamatovat…
Ale ještě k tomu byl uveden do provozu jako třináctý v pořadí. A třináctka je prý smutné číslo. Tedy, prý se na to tak věřívalo. Ještě před tím, než mí prarodiče museli do právě naší třináctky, jak se tomuhle bunkru už ani jinak neřekne.
„Ale pak se ukázalo, že třináctka byla šťastné číslo, protože tady Orlický hory to schytaly nejmíň!“ říkávala vždycky s láskou babička, než umřela. Od jisté chvíle jsem už měl prakticky povinnost se ptát, co že je to ta orlice. Jak mým prarodičům, tak rodičům to přišlo vtipné, když jsem se poprvé ve svých pěti letech na tohle zeptal.
Asi mi nevadilo, že jsem zdrojem legrace. Děti si na mě ukazovaly, ale já jsem věděl, že mě mí rodiče milují i přesto, že blbě vidím na levý oko a s tou svou pravačkou toho úplně moc nezmůžu. Zahrnovali mě láskou a s postupem času se různé nemoci začaly objevovat i u mých spolužáků, takže se mi časem přestávali smát.
Prý ta třináctka přestává být tak šťastná, říkali. Prý že se radiace dostává přes všechny obrany.
Ovšem veškeré vtipy v bunkru ustaly, když se ukázalo, že jak já, tak i mí spolužáci – a hlavně spolužačky – jsme neplodní. Byli jsme odsouzeni k smrti.
A ten rozsudek vynesli nějací generálové strašně dávno.
Až do té doby, kdy mi bylo nějakých 13 let, byl v bunkru stále lehký optimismus. S okolními bunkry ztratili komunikaci už mí rodiče, ale pořád doufali, že jsou Skopčáci s Pšonkama naživu. Divný názvy, ale až donedávna jsem to úplně nezkoumal, co to znamená.
S postupujícími léty morálka v bunkru klesala. Tak nějak všichni tušili, že „tam ven“ budou moct až pravnuci mý generace.
Jenže moje generace nemohla mít děti.
Zůstal jsem mezi těmi, kterým se prostě nechtělo to vzdát. Třeba na něco přijdeme. Zbytek? Zbytek se rozhodl vyjít ven přes přechodovou komoru a jít tak daleko, jak jen mohli. Takže maximálně pár stovek metrů.
V bunkru nás zbylo sotva pár desítek.
Když nejmladšímu z nás bylo 40 a mně 48, tak jsme to vzdali úplně. Jakýkoliv pokusy o kontakty ostatních, jakýkoliv pokusy o řešení situace. Planeta nás přežije, ale my to na týhle planetě nepřežijeme.
Další roky jsme žili doslova a do písmene „po nás potopa“ a prozkoumávali celý bunkr, včetně zapovězených částí s plány toho, jak obnovit lidskou rasu. Aspoň jsem se dozvěděl, co jsou to ti Skopčáci a proč se Orlickým horám říká zrovna Orlické.
Šedesátky se nás dožilo deset.
Sedmdesátky dva.
Juraj umřel na následky otrávení radiací přesně na moje 75. narozeniny.
Prošel jsem si ještě jednou, naposledy, celý bunkr, abych se rozloučil. Jak s ním, tak se životem.
A jak to tak náhoda chce, tak zrovna když jsem byl v komunikační místnosti, tak se na monitoru objevil signál.
Ani od Skopčáků, Pšonků nebo dokonce od Bagetožroutů. Tenhle signál byl z orbity. A zjevně nebyl lidský.
Věděl jsem, že v téhle úrovni zamoření není způsob, jak bych se dostal na jejich loď. I v případě, kdy bych nějakým zázrakem přišel na to, jak se s nimi domluvit.
Napadlo mě řešení prakticky hned.
Vtipálek Pavel si udělá poslední vtípek před tím, než to tady zabalí.
Nastavil jsem vysílání na smyčku a nařídil systémům, ať tohle vysílají, dokud naší třináctce nedojdou poslední zbytky šťávy.
Měl jsem hotovo. Mohl jsem se odebrat do přechodové komory a zkusit, jak daleko dojdu.
Zpráva tam nahoru mi přišla jediná vhodná, i když trochu archaická:
Sto tabletů týdně
Sto tabletů týdně
Rozdáváme, rozdáváme
Sto tabletů týdně
Napsat komentář