Vánoční shon jsem nikdy neměl rád. A jak tak člověk stárne, tak ho ten shon o každém adventu víc a víc rozhodí z každodenního rytmu. Takže když jsem na Facebooku objevil, že se v rámci adventní soboty koná promítání kultovního sci-fi filmu Ikarie XB-1, nemohl jsem odolat.
A tak jsem se včera vydal na promítání vlakem. Ano, tušíš správně: Promítání se konalo v Pardubicích!
Z Hradce Králové ale do Pardubic ještě stále jezdí vlaky. Jinam se už moc člověk nedostane. Ale tajně doufám, že to naše „královské“ město dostojí svým slibům a za několik měst se nebude muset všude jezdit právě přes Pardubice.
Uvelebil jsem se ve vlaku a trošku si zavřel oči. Zrovna tenhle týden byl fakt maso a ještě k tomu jsem se rozhodl si na tenhle blog napsat každý den jednu novou povídku. Tak dneska to už skoro nedávám, ale tajně doufám, že deníčkový záznam mi projde jako svébytný styl povídky.
Pardubickým nádražím jsem prošel ještě s napůl zaslepenýma očima. Dopředu jsem si našel cestu na místní vysokoškolské koleje, kde banda nerdů, jako jsem já, nachystala tohle promítání. Natáhl jsem kroky, abych v nočních Pardubičáckých ulicích nemusel trávit až tolik času.
Fakt nerdi. Představ si, že někdo z nich sehnal buď originální plakát k filmu, a nebo si dal tu práci a vytisknul plakát! Někdo se holt těší na vanilkový rohlíčky, já jsem se těšil, jak si užiju tenhle kultovní film ve skupince stejných bláznů, jako jsem já.
„Čest práci!“ pozdravil mě u dveří jeden z nich.
„Čest i tvé práci!“ zazubil jsem se na plné kolo.
„Hele, co to máš na hlavě?“
„Čepici?“ odpověděl jsem já.
„No, to vidím, ale co je to uprostřed?“
„To je LED svítidlo…“ dodávám nechápavě já: „Víš, sice všude říkám, že jsem z Hradce Králové, ale teď bydlím v Českém Meziříčí a chodím na pole se psem. Tak jsem si pořídil takovýhle světýlko, abych viděl, kam šlapu.“ A abych mu ukázal, jak to funguje, tak jsem světlo na své čepici zapnul.
Ten kluk se zatvářil, jako kdyby tuhle blbost viděl poprvé. Úplně jsem si toho v tu chvíli nevšiml, protože jsem zase vypnul světlo, abych mu nesvítil do tváře. Podíval jsem se mimoděk na svoje hodinky, abych se ujistil, že nejdu moc pozdě.
„A co je tohle?!“ zhrozil se ten kluk.
„Chytrý hodinky?“ koukám na něj s ještě větším nepochopením: „Xiaomi Watch dvojky. Takovej průměr mezi hodinkama. Ale dost mi vyhovuje, že na tom běží Wear OS…“
Jsem vůbec na setkání scifistů, futuristů a nerdů obecně? Hnalo se mi hlavou. I v tomhle případě ten kluk vypadal, že vůbec neví, o čem je tady řeč.
Pak jsem ale trochu víc pohlédl do místnosti. Klasická promítačka a to oblečení lidí uvnitř… Teď jsem se zase zhrozil já.
„Prosímtě. Bez jakejchkoliv vytáček mi řekni, jakej je vlastně rok?“ optal jsem se a po celém těle mi začala naskakovat husí kůže.
„1965,“ vydechl ten kluk.
„No, tak to si máme hodně o čem povídat…“ dodal jsem a vstoupil do místnosti
Napsat komentář