Šerif, kněz a nejvyšší státní návladní státu Alabama seděli v jedné místnosti s odsouzeným. Ten byl ke své židličce připoutaný řetězi. V místnosti jsem byl i já.
„Roberte,“ začal státní návladní: „jak už jistě víš, tak jsi byl odsouzen k trestu smrti na elektrickém křesle. Ale tady s Pavlem…“ ukázal na mě, „… bychom chtěli vyzkoušet nejnovější typ rozsudku. Pavle?“
Všechny oči se na mě upřely. Nasucho jsem polkl a předložil jsem svůj návrh: „Jedná se o experimentální typ virtuální reality. Tyhle brýle spolu s křeslem ti, Roberte, navodí cílenou změnu stavu mysli. Budeš si pak myslet, že jsi ve vězení strávil asi tak 150 let…“
„Nabízíme ti svobodu, Roberte. Svobodu! Jenom když to podstoupíš!“ začal šerif.
„Testoval jsem to na mnoha simulacích,“ dodal jsem já: „Budeš žít běžný vězeňský život. Až na to, že tě nikdo nebude šikanovat a dokonce i jídlo by mělo být lepší, než to, co dostáváš doteď…“
„Mysli na duše všech těch, které jsi zabil. Nabízíme ti fakt dobrou dohodu…“ zkoušel to kněz hned po mně.
Robert chvíli přemýšlel a pak suše odvětil: „Takže přinejhorším mi usmažíte jenom mozek? A při nejlepším mě usmažíte celýho?“
„Utýral jsi 20 lidí k smrti, Roberte. Už jenom ta možnost, že se vůbec můžeš nějak dostat ven, by pro tebe mohla být zajímavá…“ vzdechl si návladní.
Podepsal to. Dokonce se dobrovolně nechal připojit na mou simulaci. Výhodou tady bylo, že jsem měl opravdu dostatek proudu na to svůj výmysl spustit.
„Neboj, Roberte,“ šeptal jsem mu do uší: „Napsal jsem simulaci tak, že jsou tam vycházky a rozumný jídlo. Budeš tam ze svýho pocitu 150 let, ale bude ti tam mnohem líp, jak těch posledních 10 let v týhle kobce.“
Jo, já jsem Robertovi fandil. I když důkazy proti němu byly „nade vší pochybnost,“ tak jsem furt nemohl přijmout, že by takhle rovnej chlap mohl udělat něco tak hrozného. Stál jsem hodně za tímhle nápadem a vybrat si Roberta, jako prvního pokusnýho králíka rozhodně nebyla náhoda.
Zároveň jsem i já prokázal na nespočtu umělých simulacích, že moje virtuální realita opravdu ovlivňuje individuální vnímání času. Ale jestli to bude mít nějaké negativní vedlejší účinky? Nevím. Pevně jsem doufal, že ne.
Brýle se zaklaply a Robert byl omámen speciální látkou. Spustil jsem simulaci přesně v 9:27 ráno Centrálního času.
Dalších 10 hodin byla v zásadě nuda. Každou půlhodinu jsme kontrolovali průběh Robertových životních funkcí a také průběh simulace. Ta běžela v rytmu asi deseti let za deset hodin, ovšem jak se Robert ponořil do simulace, tak jsem uprostřed mohl čas urychlit, zatímco na „okrajích“ simulace běžel čas pomaleji.
V 9:35 večer jsme sundali z Roberta veškeré vybavení. Byl naživu a spal. Přesně tak, jak jsem to měl naplánováno. I v simulaci měl usnout a až se probudí, tak by se měl přepnout na náš, normální čas. Teoreticky.
V osm ráno dalšího dne jsme u něj opět stáli všichni. Pomalu se probíral. „Ja… Jakej je rok?“ zasípal zmateně.
„Pořád 2025, ještě pár dnů.“ usmál jsem se na něj. „Jak ti je?“
„Jsem děsně zmatenej, šéfe…“ odvětil on. „Chci domů“
„Vstoupíš do ochrany svědků, Roberte. Stát Alabama bude považovat tvoje číslo sociálního pojištění jako mrtvýho muže. Z legálního hlediska byl trest vykonán a ty dostaneš novou identitu. Neposer to!“ ulevil si státní návladní.
„Budeš pod dozorem policie i FBI,“ dodal šerif: „Přijmi to jako nabídku na novej, řádnej život…“
„A jestli se nebudeš pravidelně modlit za odpuštění svých hříchů, tak si mě nepřej.“
Přesně 12. prosince 2025, opět v 9:27 byl Robert, tedy Drew Sims propuštěn na svobodu. Dostal nové bydlení v Utahu a novou práci. Vše pod dozorem lokálních úřadů a FBI. Zdravotně na tom byl v pořádku a mentálně se zdálo, že taky.
No a pak přišel rok 2026 a celý můj projekt nedostal financování. Já jsem si sbalil svá fidlátka a přesunul jsem se na jiné projekty.
Jak tak šly roky dál, tak se přiznám, že jsem pomalu na celou tuhle akci zapomněl.
Až 12. prosince 2030 se mi to připomnělo nenápadným dopisem ve schránce:
První tři roky byly fakt peklo. Ale, Pavle, myslím si, že jsi to udělal naschvál.
Takže tohle je můj dík za to, jak jsi se o mě postaral. Vděčím ti za svůj život a tohle je moje poděkování.
Prodej to 12. prosince 2045
~Drew
Součástí dopisu bylo potvrzení, že jsem vlastníkem akcií několika převážně technologických firem. Všechny se v tuhle chvíli začínaly zajímavě rozjíždět a všechny měly skrytého vlastníka kdesi na Kajmanských ostrovech.
„Co jsem udělal naschvál?“ řekl jsem si sám pro sebe. Nejdřív mi to nedocházelo, ale pak jsem si vzpomněl, jaký Drew mi asi může psát.
Že bych něco udělal ve své simulaci?
Horečně jsem se vrhnul do garáže svého baráku a začal hledat. Konečně jsem našel svůj aparát a začal jsem jej zkoumat.
Projel jsem si logy jeho prvního a jediného běhu. Subjektivní průběh času byl přesně, jak jsem plánoval. Tohle jsem opravdu udělal naschvál. Na co to proboha narážel?
Pak mi to došlo.
Nikdy jsem nezkontroloval, co se doopravdy v té simulaci stalo. Kdo by taky chtěl kontrolovat 400 terabajtů dat? Asi já, teď.
Přeskočil jsem první dva roky Robertovy simulace a zaměřil se na rok třetí. A jak to ta náhoda chce, tak 12. prosince Robertova pobytu v simulaci bylo zjevné, co se stalo: „Já jsem tam nechal chybu!“ plácnul jsem se do čela.
Mí simulovaní strážní dodržovali předem stanovený algoritmus. Ten byl hodně dobrý, ale Robert měl doslova veškerý čas na světě. Takže mu to po třech letech došlo a využil algoritmus ve svůj prospěch a utekl ze svého simulovaného vězení.
A s tím jsem já vůbec nepočítal. Robert prožil dalších 147 let na svobodě a zkoušel různé nápady. Po asi 40 letech dostal nápad na jeden technologický projekt, na kterém v průběhu let pohádkově zbohatl. A pak mu po patnácti letech celý projekt zkrachoval.
Naštěstí v simulaci bylo dost jídla a pití, aby přežil v klidu „tam venku.“
Na poslední týden 150. roku „vězení“ se pak vrátil do simulované věznice a tvářil se, jako by se nic nestalo. A my jsme jej pak propustili.
„Tak tohle, Roberte, naschvál nebylo…“ zamumlal jsem si pod vousy a znovu se podíval na ty akcie.
Ty firmy rozjížděly ten samý nápad, jako měl Robert po 40 letech v simulaci.
A akcie šly nahoru pohádkovým tempem.
Prodej to 12. prosince 2045
To bude přesně za 15 let! Sednul jsem si na zadek.
Já jsem omylem stvořil stroj, kterým lze nahlédnout do budoucnosti…
Napsat komentář